Hill Country a World’s End

Haputale je malé ospalé horské městečko ležící v 1580m nad mořem. My jsme sem přijeli vlakem z Ella, který jede asi něco kolem hodinky podle toho, kolik lidí běhá po kolejích a jak moc musí strojvedoucí kvůli ním brzdit. Na nádraží se na nás sesypali hoteloví naháněči,které jsme tak intenzivně odmítali, až jsme urazili majitele hostelu který jsme si rezervovali. Přijel pro nás a Mery neznajíc název podniku, kde strávíme noc ho několikrát vehementně a tvrdě odmítla, i když se jí snažil vysvětlit, že čeká na nás :-).

World's End

World’s End

Přes čajové plantáže až na vrchol Ella Rock

Ella je městečko, jestli se tomu tak dá vůbec říkat, nacházející se jižně ve středu Srí Lanky. Je říjen, což na převážný části ostrova značí monzunovou sezónu, a tomu také odpovídá nižší počet turistů. Nicméně Ella se překvapivě turisty jen hemžila. Vidět po delší době nějaké Evropany (Jakub: bílé lidi) nám dělalo radost.
Turisté znamenají obchody, restaurace, nabídku všeho možného a trochu i klid v duši že v tom nejsme sami.

Výhled na okolní krajinu

Výhled na okolní krajinu

Oblíbili jsme si tu “restauraci“, stánek s ovocem, naše ubytování, chladnější vzduch. A rozhodli se pro maximum toho, co se zde dá dělat a vidět.

Curd - buvoli mléko s ovocem

Curd – buvoli mléko s ovocem

Stánek s ovocem

Stánek s ovocem

Banany

Banany

Jackfruit

Jackfruit

Velrybí a sloní safari

Moře nás baví… Milujeme cachtání, plavání, poskakování ve vlnách, potápění, surfování i výlety na lodi (teda aspoň já, za předpokladu, že zvládnu svůj žaludek udržet na uzdě). Při potápění jsme viděli takové množství pro nás doposud neznámých ryb a mořských potvor, že by to jednomu mohlo stačit. Ale velryba to je jiná liga.

DSC_0194

Velrybí pozorovací loď

 

Než byli k mání velryby a delfíni, pozorovali jsme alespoň tanker

Než byly k mání velryby a delfíni, pozorovali jsme alespoň tanker

A tak jsme se vydali na výpravu, kde bylo cílem vidět hejna delfínů a množství velryb, hlásící se o naší pozornost a vystavující se nám na odiv. Asi po hodině jízdy lodí konečně slyšíme, jak někdo křičí delfín, delfín. Všichni pasažéři lodi se nahrnuli na jednu stranu a naše zraky se spíš obracely k palubě lodi, která byla až neuvěřitelně vychýlená z vodorovné polohy. Jakub vzal pohotově zrcadlo a začal cvakat jednu fotku za druhou.

První seznámení se Srí Lankou

Trochu jiná Asie nás dost překvapila. Přestože jsme dopředu tak nějak věděli, že se tu jí rukama, všude je plno lidí a WC papír je vzácností, stejně jsme nechápavě koukali, když jsme poprvé navštívili typicky místní jídelnu v Colombu.

Kokos nám zajišťuje denní příjem tekutin

Kokos nám zajišťuje denní příjem tekutin

Nevěřícně jsme koukali, co to pan před nás položil. Talíř smotanych ryzovych nudlí jsem poznala, zbytek už mi byl záhadou. Přestože skoro všichni tu umí lépe či hůře anglicky, pán do této skupiny nepatřil. Pantomimou jsem ho požádala o příbor. A hle, našel někde velmi hluboko zavrtanou lžíci. Jídlo bylo v každém případě super, pálivé jen trošku, takže ode mě palec nahoru. A to bylo moje poslední jídlo zde, které jsem jedla příbory. Od této chvíle jsem se stala příborníkem v pojídání pravou rukou. (levou se tu totiž utíká zadek)

Vrcholky českých hor

Další nápad mého dobrodružného muže, který se rozhodl, že ani když musí chodit denně do práce a jeho jediným volným časem jsou víkendy, se nenechá uvěznit ve stereotypu. Zmínil se nenápadně, dokonce se možná ani nezmínil. Dá se prakticky říci, že jsem na to kápla právě ve chvíli, kdy jsme se plahočili do úmorného kopce Králičáku, přesněji řečeno Kralického Sněžníku (1424m n.m.) Dozvěděla jsem se, že za tímto třídenním trekem jsme zvládli druhý vrchol nejvyšších geomorfologických celků ČR a že je jich celkem šestnáct nad 1000 metrů. Načež se mi dostalo odborné přednášky. Časový údaj za který to míníme zvládnout jsem z něj nevyloudila. Ale hodlám si tipnout, že tempo, které nasadil nehodlá jen tak porušit.