Kuba s krosnou a golfkami

Nápad jet zrovna na Kubu se zrodil naprosto nevinně. Jednoduše se objevily naprosto neodolatelně levné letenky do Jižní Ameriky, Střední Ameriky a na Kubu, kde jsme předtím ještě nebyli, a tak nějak měli povědomí, že je to bezpečná země. Pro malou jen to nejlepší. Vyráželi jsme v době, kdy bylo Emě 8 měsíců, na tři týdny. Paradoxem bylo, že levnou cenu letenek (11,000Kč pro tři tam a zpět) vyvážily letenky do a z Amstru a pobyt tam. Tak jasný, když už jedeme přes Amstrdam, který jsme zatím neviděli, tak proč se na víkend nezastavit, že? 😀

Takové to koupáníčko v Karibiku

Velmi oblíbenou aktivitou ve městech pro nás stále zůstavá free walking tour. Nabízí se v podstatě v každém větším  městě po celém světě a parádně člověka uvede do obrazu, jak to tam opravdu chodí. Free neznamená, že je úplně zadara, ale že na konci dáte peníze dle toho, jak se vám to líbilo a na kolik si průvodce ceníte. A jelikož průvodci prahnou po tom si pěkně vydělat, dělají to mladí, nadšení lidé, často vysokoškoláci, herci, velmi přátelské povahy. Takže ať už je město jakkoli nudné, člověka to prostě chytne. Protáhnou vás svými oblíbenými podniky a samozřejmě taky zasvětí do historie města (země), ekonomiky, oblasti atd….No na Amstrdam mi přišlo hlavní, že nám vysvětlili že coffee shop znamená obchod, kde se kouří tráva (není to legální, vláda to záměrně přehlíží, aby to nemusela řešit), caffe znamená v podstatě bar, kam se chodí pít drinky a kde si člověk dá vlastně to klasický cappuccino jsme se nedozvěděli. 😀 Další šťavnatou informací bylo, že se celé město vlastně postupně propadá do bažiny, na které stojí. (pozn. Jakub: na moji otázku proč jsou nějaké domy na křivo nám průvodce tvrdil, že je to kvůli tomu aby byly prostornější. Kecal! U některých to možná pravda je ale spousta jich stojí někde v bahně na dřevených kůlech a pomalu se potápí…) Když jsme se letadlem odlepili od runwaye, byli jsme trochu klidnější, že se to nestihne propadnout s námi 🙂 Jinak je to tam ale kouzelné, ty prťavé barevné domečky nemůžou člověka neuhranout. Stejně tak jsme si užili jízdu lodí místními kanály 🙂

Kuba byl zážitek sám o sobě. Je to prostě jiný svět, kde ještě vládnou pravidla socialismu, který mnozí z nás zažili jako malí nebo vůbec ne. A tak si nedovedeme představit, co to vše obnáší. Už dopředu jsem si na rozličných webech načetla, že je potíž sehnat potřeby pro děti. No, vzhledem k tomu, že jezdíme rádi nalehko, pouze s pár věcmi, to pro nás byla docela přítěž. Výsledkem byly dvě naprosto narvané krosny k prasknutí plné plen, dětských přesnídávek, kaše, ovocných kapsiček, ubrousků na zadek a lékárničky (co kdyby…) Na oblečení už moc místa nezbylo, alespoň na to naše tedy 😀

Ema se učí řídit

První setkání se supermarketem bylo jak cesta Alenky v říši divů. Valili jsme oči na ty regály plné jedné nasprosto stejné značky těstovin, vedlejší ulička zela prázdnotou. Jediná značka rýže, která se tam prodává asi právě došla. Dojít ale nemusí jen rýže, klidně se může stát, že dojde benzín na benzínce (ano, Jakub tam jel natankovat do prázdné nádrže půjčeného scooteru (pozn Jakub: ale hezky mi poradili, že další benzinka je 40km daleko. Bohužel dojezd jsem měl už jenom 10km:-()) nebo místo v autobuse na letiště, kdy dostanete informaci, že můžete jet taxíkem nebo až za tři dny 🙂 Zpočátku jsme byli u vytržení prakticky denně, kdy něco došlo. Udivovalo nás, že se člověk nemůže připojit k internetu, sim karty s datovým připojením tam místní nemají. A tak jedinou možností bylo jít do parku, zakoupit si heslo na wi-fi a strávit si zakoupený čas najednou nebo klidně po kouskách na netu v parku. (žádné iluze, síť byla tak přeplněná, že ani s heslem se připojit nedalo :o)) A tak to bylo se vším. Jídelní lístek všech restaurací byl prakticky totožný, poněvadž vařili ze stejných surovin (jedna značka šunky, sýra, těstovin…) Půjčení scooteru jsme zvládli asi na podesáté. Rezervovat ubytování přes airbnb šlo pouze z jiné země než Kuby, takže to, co jsme měli rezervované z ČR platilo, ale dál už jsme museli prosit místní, ať nám v následující destinaci zajistí ubytko telefonicky u někoho známého, co tyto služby též poskytuje. Ani check-in z Kuby udělat nešel, bylo potřeba nechat se odbavit až na letišti.

Takovéhle historické káry tu běžně jezdí

A co jsme tam dělali?

Navštívili jsme ty známější destinace, ale těm úplně nejznámějším jsme se snažili vyhnout, patřila sem například pláž Varadero. Líbilo se nám hlavní město Havana, kde jsme absolvovali klasicky free walking tour a dozvěděli se něco o kultuře nebo kde byl vymyšlený koktejl Daiquiri. Ve stejném baru se pak občerstvoval spisovatel Hemingway.

Havana

El Capitolio v Havaně

La Floridita - sem chodil Hemingway na drink

La Floridita – sem chodil Hemingway na drink

Havana

K moři jsme se jeli vykoupat na Playa Giron, mrkli na zátoku sviní, kde proběhlo neúspešné vylodění amerických vojáků, a taky jsme se tu byli potápět. Poprvé na střídačku, protože jeden na souši musel hlídat Emu.

Pláž Giron

Odtamtud jsme si velmi komplikovaně zajišťovali dopravu autobusem do historického městečka Trinidad, které není ani tak vzdálené kilometrově, jako časově.

poklidné odpoledne v Trinidadu

Bývalá hacienda otrokářů kousek od Trinidadu

Odtud se na práci otroků dohlíželo

my tři

Bohužel stav místních silnic je kupodivu zatím otřesnější jak u nás. Tam se nám konečně povedlo půjčit si motorku a tak jsme mohli objet místní nedaleké zajímavosti. Emča si spokojeně seděla zakuklená v Manduce mezi námi dvěma, ani nebylo vidět, že tam nějaké dítě máme. Nejsem si jistá, jak moc je to na Kubě přísné s přepravou dětí na dvoukolových motorových vozidlech, v Asii by to jistě problém nebyl. Ale vždy, když jsme míjeli nějaké státní příslušníky jsme se přitiskli trochu více k sobě a nebylo znát, že tam jedou víc jak dvě osoby.

Trénovat se musí už odmala

Bohužel dostat se z Trinidadu do poslední námi zvolené destinace autobusem bylo nereálné. Přestože se tu pro vás snaží udělat první poslední, když jim ukážete miminko, autobus nafouknout nedovedli, veškeré spoje byly plné na následující skoro týden. Zvolili jsme si sdílené taxi (colectivo), což bylo tak trochu zlo, ale jiná možnost jak se přepravit dál nebyla. Cena za cestu colectivem nebyla výrazně vyšší jak busem, nicméně trpěli jsme jak psi, když tam začali štosovat jednoho člověka za druhým a náš životní prostor se zmenšoval a změnšoval. Naštěstí byla Emča na plenkách, takže nám nemuseli stavět na wc. Jak se to dělá se staršími dětmi, netuším :o)

Poslední lokalitou bylo opěvované Viñales. Udělali jsme si tu výlet do jeskyně, k jezeru, mrkli na kontroverzní malůvky na skále a podívali se do doutníkové farmy.

Viñales

Sušírna doutníků

sušení tabáku

Koštuje doutník

Hodně turistické místo, kde nás vlastně nic nenadchlo. Nedalo se zde chodit do jiných než turistických restaurací, kde jídlo bylo kolem $10, přičemž kvalitou sahalo ani ne ke čtvrtině ceny. Zrcadlili se tu obrovské rozdíly mezi lidmi, kteří pracovali s turisty a těmi ostatními. Naštěstí se Jakubovi podařilo sehnat scooter, takže jsme nebyli odkázáni na místní dopravu taxíkama a objeli si vybrané lokality pěkně sami.

Nejvíce jsme na Kubě byli asi nadšení z toho, jak se místní chovali k dětem. A nebylo to myšleno nijak naoko, ale vážně měli radost z každého úsměvu a pohybu, co jim ta naše malá princezna věnovala. Je to národ hodně přátelský a otevřený a k dětem obzvláště. Cítili jsme se bezpečně, kriminalita je tu velmi nízká. Moře příjemně teplé. Bohužel není tato země ještě úplně připravená na typ turistů batůžkářů, kteří si to chtějí projet a prožít autentičnost. Pro nás zkušenost nad zkušenost.

Starý Ford

 

Posted in Kuba, Město, Moře.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *