Přechod mezi dvěma horami Madeiry a dechberoucí výhledy

Pico Arieiro měřící 1818m.n.m. je třetím nejvyšším vrcholem Madeiry a dá se z něj krásně přejít na nejvyšší vrchol pico Ruivo 1861m.n.m. Je to asi to nejkrásnější, co můžete z Madeiry vidět. Z vrcholu se vám otevře výhled na prakticky celý ostrov (pokud máte štěstí na počasí). Samotná cesta je však dost fyzicky náročná a to ani ne co se vzdálenosti týče, ba naopak, vzdálenost vzdušnou čarou působí jako výsměch. Ale spíše co se týká podmínek.

Výhled z Pico Ruivo na Pico Arieiro

Už v předchozím příspěvku jsem avizovala, jak na ostrově příšerně fouká a jak mají letadla dost často co dělat, aby vůbec zadkem na tu runway dosedla, jak to s nimi hází ze strany na stranu. No a jak to asi fouká na nejvyšších horách Madeiry si tedy můžete skvěle představit, do toho je tam často mlha a dost chladno. Je fakt, že na některých lokalitách v Jižní Americe jsme málem fakt odlítli, viz známé větrné místo Torres del Paine. Ale tady jsme měli přeci jen s sebou miminko a to jsme vydat na pospas větru určitě nechtěli.

sem tam mráček, jinak modro

Několik dní bylo na ostrově opravdu nehostinné počasí pro obdobné výlety, a tak jsme jen mlsně koukali vzhůru a doufali, že se to uklidní. Dva dny před odletem domů jsme si řekli a dost, jedeme se tam podívat, třeba dneska bude zrovna pěkně a ono bylo! Naprosto famózní počasí nás lákalo, ať jdeme. A tak jsem vyrazili.

 

zábradlí to jistí

Pico Arieiro – Pico Ruivo

Já bágl na břiše, rozumí se malou Emu a Jakub bágl na zádech plný oblečení pro malou, vody a naší sváči. Úplné bezvětří byla paráda, pařící sluníčko už trochu menší. Z té výhně jsme byli za chvilku všichni úplně mokří. Ačkoli se jedná o horský přechod, hřebenovka to teda určitě není. Celá cesta je v podstatě po kamených schodech, později žebříkách furt dolu nebo nahoru. Opět se ukázala Madeira ve smyslu: rovina zde neexistuje. Abych byla přesná, tak vlastně ano, kousek roviny tu je a to v tunelech. Tunely jsou tu asi tři nebo čtyři a nejenže je příjemné se chvíli netrmácet do kopce, ale ještě příjemnější bylo se uvnitř schladit.

nechyběly ani železné schody

Pico Arieiro – Pico Ruivo

 

Po celou dobu přechodu se nám otevíraly dechberoucí výhledy. Člověk se toho nemohl nabažit, a klidně bych vydržela se na jednotlivých místech koukat déle, nemít na břiše tu malou princeznu, se kterou jsem musela furt pérovat v nohách, když se na okamžik zastavilo. Pokud bych se nepohupovala, probudila by se a bylo by po výletu. A tak na mě ostatní turisté nevěřícně hleděli, že asi nemám dost těch schodů a jsem děsně čerstvá a potřebuji si dřepovat i ve chvílích odpočinku.

Pico Ruivo – jedna vrcholovka

Spousta míst byla celkem dost exponovaná a já jsem se se svým strachem z výšek bála, jak to zvládnu. A ono  to šlo nakonec samo. Největší obavy jsem ale měla o to moje mimino, který bylo úplně nejvíc v pohodě a večer si chtělo hrát s úplně vyčerpanými rodiči. Chytré hodinky spočítali naprosto jinou kilometrovou vzdálenost, než demonstrovaly turistické ukazatele a to nějakých 16.86km a převýšení 1048m nahoru a dolu. Tenhle výlet můžu zařadit jako TOP zážitek na Madeiře.

a jsme v cíli

Posted in Outdoor, Portugalsko.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *